Laurel a Hardy, Pat a Mat, Křemílek a Vochomůrka, Bony a Clyde

Je vždy potřeba na každý byznys dva? Nebo tři? A co třeba sedm?

Dovolím si pár postřehů z praxe, co se týče partnerství ve firmě. Ve dvou se to lépe táhne, víc hlav víc ví apod., říkají staré moudrosti. To ale neznamená, že musíte mít nutně rovnocenného partnera, či rovnou několik. Dobře si rozmyslete, proč jste ochotni se o zisk s někým dělit.

Nebojíte se náhodou, že byste to sami nezvládli? Nemáte náhodou pocit, že vaše know how má nevyčíslitelnou a nenahraditelnou hodnotu a partnerovy peníze jsou v podstatě jen peníze, které vy svou excelentností tomu nota bene trochu hňupovi zhodnotíte? Obě cesty vedou do záhuby.

Jedna z nejčastějších příčin rozvratu je pocit jednoho ze společníků, že ten druhý má menší zásluhy a naopak, popřípadě všichni spoléhají na toho druhého, že některé záležitosti zařídí jen on.
Vězte, že podnikat můžete sami, můžete na jednotlivé kšefty s někým spolupracovat nezávisle, anebo můžete kolegy zaměstnat. Výhodou je vždy zachování nezávislosti, svobody rozhodování, vlastní odpovědnosti.

Úspěch se vždy dělí a neúspěchu hledáme viníka, obvykle v někom jiném, než jsme my sami. Přitom je to tak jednoduché – neexistuje chyba, neexistuje vina. Každá chyba má být pro vás ničím jiným, než poučením.

Příště si dáte pozor a té samé chybě se vyvarujete. Pokud ne, zamyslete se nad sebou a vraťte se k některému programu osobního rozvoje. Vyplatí se to, protože jak jistě víte, nepoučená chyba se vám vrátí znovu, akorát v horší formě. A bude se vracet dál a dál, dokud ji správně nepochopíte.

Tohle nemám vyčtené, ale odžité.